V okolí motelu můžete navštívit řadu zajímavých míst a památek
Sezimovo Ústí

Nejstarší písemný údaj o něm je souhlas generální kapituly dominikánského řádu se zasvěcením kostela konventu zakladateli řehole sv. Dominikovi z roku 1250. A protože se žebravé řády usazovaly jen ve slibně se rozvíjejících městech, muselo být město Ústí založeno před polovinou 13. století, patrně pány z Hradce. Další zmínka o městě Auczt, tedy prostém Ústí, je v závěti Voka I. z Rožmberka z roku 1262, ve které pamatuje na vrácení dluhu ústeckým dominikánům. Nová řeholní komunita tedy zřejmě byla dobře zabezpečena, neboť navzdory svému závazku chudoby si mohla dovolit poskytnout půjčku. Město bylo rozšířeno v roce 1277, kdy bylo vypáleno nedaleké Hradiště (pozdější Tábor), jehož obyvatele Ústí přijalo. Teprve v listině Karla IV. z roku 1345 ve věci nalezišť stříbra se poprvé objevuje upřesňující dodatek („Ústí nad řekou Lužnicí“) a konečně o čtyři desítky let později rodáci označovali již své město jako „Sezimovo Ústí“ v souvislosti se Sezimou, pátým, nevlastním synem Vítka z Prčice, z mocného šlechtického rodu Vítkovců. V dubnu až červenci 1414 ve městě krátce bydlel Jan Hus, který sem přišel na pozvání Anny z Mochova, vdovy po Janovi z Ústí. Získal zde mnoho stoupenců, ti však byli v roce 1419 z města vyhnáni. Uchýlili se do okolních lesů a vsí, až 21. února 1420 na město zaútočili, dobyli je a obsadili. 30. března 1420 se ovšem rozhodli staré město raději vypálit a odejít do nově založené husitské obce jménem Tábor. Rozvaliny města se od 17. století zvaly Starý Tábor, začátkem 19. století je doložen jen mlýn se dvorem.

Obnovené město

Nové město bylo navrženo v roce 1827, pravidelně vyměřené v empírovém duchu. V roce 1920 se pak město vrátilo k historickému názvu Sezimovo Ústí. Na jihovýchod od něho (lidově nazývaného Paďousy) vznikla od roku 1939 zásluhou podnikatelských aktivit Jana Antonína Bati průmyslová čtvrť (Baťov nebo nově také Kovák). Tento podnikatel si v blízkosti města v důsledku začátku druhé světové války vybral pozemky patřící městu Tábor a založil školu práce (dnes Vyšší odborná škola, Střední škola, Centrum odborné přípravy) vychovávající nové pracovníky pro budovaný závod. Město má dnes 7233 obyvatel a podle dvou poštovních obvodů se stará a nová (průmyslová) část nazývají také Sezimovo Ústí 1 a Sezimovo Ústí 2. Můžete zde navštívit mimo jiné galerii, kino, letní kino, hvězdárnu, sportovně rekreační areál Pohoda s koupacím biotopem, řadu sportovišť a restaurací.

Zdroj: Wikipedia

Benešova vila

Edvard Beneš se svou ženou Hanou si nechal postavit v letech 1930 – 1931 letní dům u soutoku Lužnice a Kozského potoka v Sezimově Ústí. Projekt vypracoval architekta Petr Kropáček. Dům měl připomínat jihofrancouzské domy svou nízkou střechou, světlými místnostmi s velkými okny a hladkými zdmi. Během následujících několika let byl ještě stavebně upravován, až dostal svou definitivní podobu – byla přidána obloučkovitá lodžie zastiňující terasu, přistavěno křídlo se sallou terrenou, upraven provozní dvůr na reprezentativnější patio s altánem. Autorem zahradní kompozice je Otokar Fierlinger, jehož bratrem byl politik Zdeněk Fierlinger. Vychází z anglické krajinářské tradice a kombinuje zeleň s drobnými stavebními prvky jako jsou altány, pergola apod. Zahrada se postupným přikupováním pozemků v 30. letech 20. st. zvětšovala, až dosáhla rozlohy cca 10 ha a získala přirozené hranice – na jedné straně Lužnici a Kozský potok, na straně druhé pak Starotáborský les.

Na jihozápadním svahu směrem k Lužnici se rozkládá velké alpinum, chlouba Hany Benešové. Edvard Beneš se zase více věnoval stromům, na péči o ně se podílel spolu se zahradníkem.

V zahradě se nachází i původní tenisový kurt, vedle něj pak byl v 70. letech přistavěn vyhřívaný bazén, nechybí ani molo na Kozském potoce.

Po zvolení Edvarda Beneše prezidentem byla postavena na okraji pozemku správní vila pro domovníka a s kanceláří prezidentova tajemníka.

Pro manžele Benešovy vila znamenala skutečný domov, kde odpočívali a scházeli se s přáteli. Mezi nimi byli i nejbližší sousedé – diplomat Ludvík Strimpl s rodinou a známý politik Zdeněk Fierlinger s manželkou Olgou. Kromě nich nemůžeme zapomenout na obyvatele Sezimova Ústí, s nimiž manželé Benešovi také udržovali přátelské styky. Dále na návštěvu přijíždělo mnoho dalších osobností, mezi nimiž vynikali např. Karel Čapek s Olgou Scheinpflugovou a Jan Masaryk.

Po smrti svého muže v roce 1948 vilu obývala od jara do podzimu paní Hana Benešová. Ve své závěti vilu s většinou nábytku odkázala Husitskému muzeu v Táboře, aby v ní vytvořilo důstojný památník jejímu muži. Po její smrti však dům v roce 1975 převzal Okresní národní výbor v Táboře a převedl ho do majetku Úřadu předsednictva vlády ČSSR.

Ten pak vilu používal k rekreacím předních představitelů a za tím účelem také provedl zásadní změny v interiérech. Byly vybourány některé příčky a vila kompletně zařízena novým, tehdy moderním nábytkem. V letech 2006–2009 pak Úřad vlády ČR nechal provést kompletní rekonstrukci domu, kterému se tak vrátila původní podoba (byl navrácen původní nábytek, vytvořeny kopie některých interiérových prvků apod.). Od jara 2009 je vila se zahradou zpřístupněna pro veřejnost a tak je naplněna poslední vůle Hany Benešové.

Zdroj: Wikipedia

Hrobka Edvarda Beneše

Edvard Beneš si místo svého posledního odpočinku zvolil sám. Od léta 1947 se před rodinou a svými spolupracovníky netajil přáním, aby byl pohřben ve své milované zahradě. Místo se odpradávna nazývalo Kazatelna, neboť z pahorku podle lidové pověsti promlouval k věřícím Jan Hus.

O úpravě prostoru s výhledem na Sezimovo Ústí a soutok řeky Lužnice s Kozským potokem jednal Edvard Beneš také s architektem Pražského hradu Pavlem Janákem. Ten zaznamenal, že si prezident představuje prostou kamennou hrobku na skále. Podle architektovy koncepce se měl hrob při pohledu od řeky nacházet ve středu návrší pod severozápadním průčelím vily.

Stavbu v letech 1948 až 1949 realizovala stavební firma Antonín Soumar a František Koutenský z Tábora. V březnu 1950 Pavel Janák vyhověl přání Hany Benešové a na hrobku umístil bustu Edvarda Beneše, kterou v roce 1947 vytvořil sochař Karel Dvořák. Rakev s ostatky druhého prezidenta byla do hrobu uložena 10. 9. 1948, urna s popelem Hany Benešové 6. 6. 1975.

Prezidentova hrobka byla během života Hany Benešové přístupná veřejnosti. Nový vlastník nemovitosti – Úřad předsednictva vlády ČSSR – v roce 1975 přístup k hrobu uzavřel. Tento stav trval až do 24. 3. 1990, kdy se veřejnosti brána do zahrady opět otevřela. Úřad vlády České republiky se v roce 2008 rozhodl rehabilitovat architekturu hrobky vybudované podle projektu předního českého architekta Pavla Janáka.

Zdroj: vlada.cz

Město Tábor

Město Tábor je druhým největším jihočeským městem a stalo se významným dopravním, hospodářským a kulturním centrem regionu. Romantická táborská krajina rozprostírající se v povodí řeky Lužnice patří díky velkému množství historických památek a svým přírodním krásám k nejnavštěvovanějším místům v České republice.

Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z prostoru mezi dnešním divadlem a Tržním náměstím a dále z prostor bývalého hradu Kotnov. Doloženo bylo trvalejší osídlení z konce starší doby železné, tzv. halštatského období v 6. – 5. stol. př. n. l. Z archeologických výzkumů vyplývá, že další trvalé osídlení spadá až do doby vrcholného středověku. Kolem roku 1270 za vlády krále Přemysla Otakara II. vzniklo na náhorní plošině obtékané řekou Lužnicí město „Hradiště“. Byl zde vybudován hrad a společně s ním vzniklo rozsáhlé předhradí, kde se rozvíjela železářská a keramická výroba. Pravděpodobně za povstání Vítkovců proti Přemyslu Otakarovi II. (1276) bylo sídliště zničeno.

V roce 1420 zde husité z nedalekého města Ústí vybudovali město s biblickým názvem Tábor. Odtud pod vedením hejtmanů Jana Žižky a Prokopa Holého vedli své vítězné výpravy. Po porážce husitů v bitvě u Lipan došlo ke smíru táborských s římským císařem a českým králem Zikmundem a v roce 1437 dostala obec od Zikmunda privilegium, jež jí udělovalo statut královského města.

V roce 1452 kapituloval Tábor před vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a hrdá pevnost uznala českého krále za svého pána. Klidnější léta na sklonku 15. století umožnila nebývalý rozvoj Tábora, který začal nabývat rysů opravdového města a formoval se do podoby, jakou známe dnes. Na počátku 15. století vznikala po etapách městská radnice (dokončena 1521). Následovala přestavba kostela Proměnění Páně na hoře Tábor. V r. 1492 byla vybudována první vodní nádrž ve střední Evropě zvaná Jordán (50 ha). Přestavby v historickém jádru pokračovaly i v 16. století. Velké požáry, které zejména v letech 1532 a 1559 zničily většinu měšťanských domů (často ještě dřevěných), přinesly další podněty ke stavitelskému úsilí. Tehdy se Tábor definitivně změnil v kamenné město a fasády měšťanských domů pokryly četné variace sgrafitové výzdoby, v této době také vznikala dnes hojně vyhledávaná památka – podzemní chodby.

V r. 1547 odmítlo město vojenskou pomoc českému králi Ferdinandovi I. v tažení proti německým luteránům. Habsburský panovník měšťany potrestal konfiskací rozsáhlého pozemkového majetku města. Tábor se v r. 1618 přidal k povstání vedenému nekatolickou šlechtou. V roce 1648 vyplenila Tábor švédská armáda. Po porážce vzpoury českých protestanských stavů na Bílé hoře museli i táborští měšťané přistoupit ke katolictví (r. 1621). Do Tábora byli k šíření nové víry pozváni mniši z řádu bosých augustiánů. Roku 1666 byl dokončen pod vedením architekta Antonia de Alfieriho Klášterní kostel Narození Panny Marie.

Na počátku 18. století vyrostla v sousedních Klokotech významná památka tehdy vrcholícího baroka – poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. V 19. století došlo k rozvoji a probuzení národního života (1862 zřízeno reálné gymnázium s výlučně českým vyučovacím jazykem, 1877 na dnešním Žižkově náměstí odhalen pomník Jana Žižky z Trocnova od J. V. Myslbeka, 1878 zřízeno městské muzeum (Husitské muzeum), 1887 bylo vystavěno nové Divadlo Oskara Nedbala).

Těžká léta okupace (1935 – 1945) se na tváři města podepsala nejen zničením židovského hřbitova a perzekucí židovských občanů. Odkaz 156 nevinných obětí připomíná pomník na Pražském předměstí.

Zdroj: visittabor.eu

Kozí Hrádek

Kozí Hrádek je zřícenina gotického hradu asi 2,5 km východně od Sezimova Ústí. Nachází se na ostrožně na levém břehu Kozského potoka v nadmořské výšce asi 405 m. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR a pro svou spojitost se životem církevního reformátora Jana Husa byl dne 30 března 1962 prohlášen za národní kulturní památku. Od roku 1991 je zřícenina v majetku města Sezimovo Ústí.

První zmínky o Kozím Hrádku pocházejí z roku 1377, kdy byl v držení Vlčka z Kozího. Potom jej získal Jan z Hardeka, od roku 1391 Jindřich z Hradce a od roku 1406 Vilém z Újezda. Jeho synové Jan a Ctibor z Kozího na hrad pozvali kazatele a reformátora mistra Jana Husa, který zde pobýval na podzim roku 1412 a od jara 1413 do jara 1414. Jan Hus na hradě a v jeho okolí kázal, věnoval se práci na svých dílech. Dokončil zde svou významnou Postilu a sepsal například traktáty O svatokupectví, O církvi nebo spis O šesti bludiech. Z jihu Čech odešel 15. července 1414 na hrad Krakovec na Rakovnicku, odkud v říjnu odcestoval do Kostnice, kde byl za své názory 6. července 1415 upálen.

V roce 1438 hrad vyhořel pravděpodobně během vojenského tažení Albrechta II. Habsburského, kdy mělo vojsko při obléhání Tábora ležení u nedaleké obce Měšice.

V roce 1542 je v zemských deskách o majetku táborském zápis: Kozí hrad pustý. Celá staletí sloužil v širším okolí pouze jako zdroj stavebního kamene, postupně se zanášel zeminou a v terénu vznikla kamenitá homole zarostlá stromy a keři. Po roce 1886 se začalo s odkrýváním zbytků věže, zejména zásluhou historika Augusta Sedláčka, pak táborského akademického spolku Štítný. Většího pokroku při odkrývání zbytků hradu však bylo dosaženo, až kdy se v roce 1899 odkrývání trosek na plných 10 let ujal nadšený archeolog Josef Švehla (1861–1934), řídící učitel ze Sezimova Ústí. Odkryté torzo Kozího Hrádku bylo v první polovině 20. století odborně prozkoumáno a zakonzervováno a po roce 1970 proběhly další památkové úpravy. Po opravných pracích na zbytku zdiva i okolním terénu je dnes zřícenina v dobrém stavu a přístupná veřejnosti.

Hrad byl v minulosti obklopen valem s palisádou a příkopem. Na východní straně ho navíc chránil tok potoka upravený na vodní příkop. Vlastní hrad byl dvojdílný, přičemž předhradí od hradního jádra oddělovala mohutná kamenná hradba o síle až 170 cm. Obranný příkop překonávala přístupová cesta po dřevěném mostě, který se nacházel ve výšce 9 m nad dnem příkopu. Za vjezdovou branou se rozkládalo předhradí s rozlohou 23 × 50 m, jehož jižní stranu lemovala dlouhá budova s kuchyní. Naproti se nacházela studna hluboká 18,5 m a klenuté schodiště, kterým se vstupovalo do parkánu kolem jádra. Podél parkánové hradby zřejmě stály další hospodářské budovy. Do jádra se vstupovalo kulisovou branou. Hlavní obytnou budovou zde byla čtverhranná věž (donjon) přístupná původně po můstku, který ji spojoval s obvodovou hradbou. Věž dosahovala výšky dvou až tří pater a uzavírala ji střecha s pálenou keramickou krytinou. Budova v západní části jádra sloužila jako sýpka.

Zřícenina je přístupná po červeně značené turistické trase ze Sezimova Ústí k rybníku Jezero nebo po cyklotrase č. 1026. Ke hradu také vede odbočka ze silnice III/4093 z Tábora do Turovce.

Zdroj: Wikipedia


Dále doporučujeme navštívit například tato místa:

ZOO Větrovy, rozhlednu Hýlačka, Chýnovskou jeskyni, Červená Lhota, Bechyni, zříceninu Choustník, zříceninu Dobronice u Bechyně, Čertovo břemeno a Javorovou skálu u Jistebnice, rozhlednu Kovářka u Mladé Vožice, naučnou stezku Borkovická blata, zříceniny hradů Příběnice a Příběničky, zříceninu hradu Šelmberk u Mladé Vožice.


Katalog výletních cílů v našem okolí najdete na tomto odkazu.

Naši partneři

Booking.com ItalianEspresso.cz Kávovary WEGA Caffé Trombetta Hruškovice Williams Cyklisté vítáni
VEGA MOTEL v Sezimově Ústí hodnocení